Adaptace ve školce očima mámy a psycholožky

Jsem máma čtyř dětí. Procesem nástupu do školky jsem prošla již dvakrát a také několikanásobně víc v psychologické ambulanci s dětmi a jejich rodiči, kde se snažím porozumět a pomoct dětské duši již několik let.

I přesto se dnes, na začátku září, cítím nejistá, přecitlivělá a hledám co nejlepší řešení. Proto také píšu tyto řádky…pro sebe, abych mohla ulevit svým emocím i myšlenkám, ale taky pro jiné mámy, aby jsme každá věděla a cítila, že v tom nejsme samy.

Nástup do školky je důležitý vývojový mezník. Dítě fyzicky dozrálo do věku, kdy již maminku nepotřebuje na plný úvazek a může se začlenit do kolektivu. Učit se nové věci, být v kontaktu s novou osobou autority paní učitelky, navazovat nové sociální vztahy s vrstevníky.
Takhle by to podle vývojových tabulek mělo být, přelomový věk tří let. Je tady jedno ale… Fyzická zralost nemusí jít ruku v ruce s tou emoční. A tady může nastat problém. Nebo nemusí jít hned o problém, ale o střet s realitou, kdy věci nejdou tak, jak jsme možná očekávali, nebo si přáli.
Mám holčičky dvojčátka. Zajímá je svět kolem, rády si hrají s dětmi na ulici. Když k nim ale promluví někdo cizí, schovají se za moje záda, skloní hlavu a neřeknou nic. Potřebují čas, aby začaly důvěřovat. Již třetí den jsem s nimi ve školce na adaptační hodince. Když jsem v jejich přítomnosti, je svět v pořádku. Hrají si, sledují děti, zajímá je, co dělá paní učitelka. Když ale navrhnu, že půjdu na chvilku pryč, vidím paniku a slzy v očích, malé ruce se obtočí kolem mých nohou a já si k nim znovu přisednu a pozoruji úlevu v jejich duši.
Ano, věděla jsem, že to nepůjde hned napoprvé. Ano, znám své děti a vím, že mají své strachy.  Ale přesto cítím, že mi v těchto dnech není úplně dobře.

Vyvíjím tlak na děti, že to dnes již jistě zvládnou, doma slíbily a těšily se, tak proč je teď tomu jinak?

Vyvíjím tlak na sebe, co jsem to za mámu, že mám děti tak úzkostné, citlivé, ubrečené? Jak jsem je to jen vychovala? Jak to, že tady dnes po třech dnech sedím s dětmi ve školce z maminek možná sama?

Podléhám tlaku a radám okolí, jak bych to měla udělat jinak a víc rázněji. I když cítím, že to takto nechci, přesto to čtvrtý den zkusím a na půlhodinku se vzdálím. Ještě venku slyším, jak pláčou a volají mámu. Je mi těžko. Přemýšlím, jak to udělat jinak a připravuji se na to, co uvidím, až se pro ně vrátím.

Pohled na mámu stačí k tomu, aby slzičky ustaly a ony se zas uklidní. Vnímám a cítím, že úzkost, kterou prožívají, není zaplavující, ale situační. Jsou v nové situaci a reagují obrannou reakcí – pláčem, kterou považuji za zcela normální reakci, i když…Poslední den v týdnu mám pocit, že bude fajn, když zůstaneme doma. Cítím, že potřebujeme ulevit emocím, kterých je hodně a tak zkusíme přes víkend znovu získat tu nalomenou rovnováhu, že svět je v pořádku, i když je maminka jinde.

Víkend využívám k tomu, abychom se hodně mazlily, povídali si o školce, abych doplnila jejich emoční kapacitu na další dny „zkoušek života“.

Je ulevující sledovat dítě, které maminku v šatně obejme, dá pusinku a souhlasí s tím, že počká, až pro něj zase přijde. V tichosti závidím, vzpomínám, jak úžasné to bylo se starší dcerou a upírám své srdce i mysl do budoucna, že to takto bude jednou i u holčiček.

Je emočně náročnější loučit se s dítětem, které pláče, nechápe, proč musí být odloučeno od své mámy a které by se nejraději vrátilo domů a hrálo si ve svém pokojíčku.

Zas a znova si musím opakovat, to co vím z teorie, ze zkušenosti, ze života.

Každé dítě je jiné.

Každé dítě je originál, se svým vlastním prožíváním, svou vlastní osobností. Procesem adaptace na školku jsem prošla již dvakrát, u staršího syna s náročnějším nástupem, u prostřední dcery úplně bez problému. Teď tím procházím znovu a je to zas úplně jiné. Dělám vše podobně, již dlouho si o školce povídáme, společně chystáme oblečení, kreslíme obrázky a vyprávíme „školkové“ pohádky. A přesto to není nikdy stejné.

I máma je jen člověk.

Každá máma v sobě nese taky své vlastní strachy, vzpomínky, zkušenosti, které ovlivňují její prožívání, nastavení a způsob, jak se s tím vyrovná. Je fajn si to vše uvědomit a být tady jako „kontejner“ pro emoce dětí, které k nám vysílají. Tato „kontejnerující“ máma emoce dětí zachytí, zpracuje a vrátí je dítěti laskavým, chápajícím způsobem.

„Ano, vnímám a cítím, že máš strach, je to normální. Jsem tady, abych ti s tím pomohla.“

Všechno má svůj čas. 

Každá nová situace je zátěží a trvá nějakou dobu, než ji do svého života přijmeme a dovolíme jí obohatit nás. Každá nová situace je výzva, která nás může posunout v procesu zdolávání překážek, nebo v procesu učení se novým věcem. Jednou z těchto překážek je i překonaní separační úzkosti od maminky. Od té milované základny, se kterou se dítě cítí dobře.

Děkuji svému rozhodnutí, ve kterém nejsem pod tlakem odejít hned do práce a mám ještě čas. Když si uvědomím, že jde pouze o několik dnů a já prožívám všechny ty strachy a tlaky, směji se sama sobě. Je proto důležité, dopřát si na tento životní okamžik čas, ve kterém budeme všichni v co největší pohodě a síle, zvládnout to, co přijde.

Děkuji našim učitelkám, i přesto, že je to obyčejná státní a vesnická školka, že nám čas na adaptaci dopřejí. Je fajn s nimi komunikovat o tom, co a jak vnímám a jaké jsou naše děti. Aby i ony měly možnost poznat je našima očima.

Buďme k sobě laskaví a milí. Dopřejme každému tolik času, kolik potřebuje. Respektujme rozhodnutí, když to někdo ve své nejlepší vůli udělá jinak. Vnímejme naše děti a zkusme nejdříve zpracovat své emoce, než je na ně vypustíme.

Vnímejme život s radostí ze změn a nových výzev, které nám přináší. A společně doufejme, že to všichni zvládneme v nejlepší psychické pohodě. Moc bych si přála, abychom na tyto začátky mohly jednou vzpomínat s úsměvem, když nám naše milované dítě řekne:

„Mami jdi už, jsem v pohodě a běžím za kamarády!“

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *